Sušení

Sušení, dry fire, suchý trénink, trénink bez nábojů…

Pro střelce jedna z nejlepších kratochvílí, které je možno dělat doma. V dnešní době (začátek 2021) také jeden z mála tréninků se zbraní, které jdou vůbec dělat. Výhodou je, že je zdarma (nebo téměř, jak si řekneme), a že je možno ho bezpečně provozovat i mimo střelnici.

Správné sušení je neocenitelnou tréninkovou pomůckou, čas jemu věnovaný by měl výrazně přesahovat čas strávený na střelnici – sportovní střelci suší třeba až 90 % tréninku.

Nejde jen o cvakání, ale takto levně je možné natrénovat i tasení, složitější pohyby, přebíjení, změny poloh a další střelecké dovednosti.

Nejprve trocha bezpečnosti – při jakékoliv manipulaci se zbraní je třeba se osobně přesvědčit, že je zbraň prázdná – nikomu nevěřte. Také důrazně doporučujeme umístit ostré náboje dostatečně daleko (do jiné místnosti), rozhodně žádné nemít přímo u sebe na těle, v zásobnících nebo i v kapse!

Opravdu to udělejte. Vyhodit zásobník a dát ho do kapsy nestačí. Položit si ho na stůl nestačí. Díra ve stěně (a to ještě v tom lepším případě) za těch pár vteřin lenosti nestojí.

Samozřejmě také velmi doporučujeme používat při suchém nácviku bezpečnostní pomůcky – sami je vyrábíme a prodáváme, třeba „bezpečnostní školní náboj“, „bezpečnostní tyčku do hlavně“, celou „tréninkovou hlaveň“, „tréninkový zásobník“, nebo „vložku do zásobníku“.

Jako minimum doporučujeme bezpečnostní školní náboj a vložku do zásobníku. Kromě bezpečnosti (ostrý náboj se do komory nedostane) mají i další výhodu – opakované cvakání naprázdno může negativně ovlivnit životnost zbraně. U moderních zbraní sice nehrozí tak často zlomení zápalníku jako u některých starých kusů, ale přesto dochází k jinému namáhání než při ostré střelbě a „ucvakané“ zbraně nejsou neznámé. A ano, ucvakat jde i Glock.

Jak sušit.

Je třeba si předem určit, co chceme trénovat. Určitě není šťastné skočit rovnou do nějakého čištění schodišť a domů, ale propracovat se k tomu pozvolna. Uvedeme si nějaké základní cviky, kterými obsáhneme střelecké základy, a které je potom možné skládat na sebe a zdokonalovat se.

Spouštění. Ano, opravdu budeme začínat tím nejzákladnějším – správným pohybem prstu na spoušti. Se zbraní mířící bezpečným směrem se soustředíme na to, jak prst položit na spoušť, jak s ním pohnout – zpočátku pomalu. Důležitý je rovný pohyb dozadu, konstantní síla držení (hýbe se jen špička ukazováčku, ne ostatní svaly) a plynulost pohybu. Celou dobu sledujeme mušku (nebo tečku kolimátoru) a kontrolujeme, že se při „cvaknutí“ nehne vůbec, nebo minimálně. Pokud je tady problém, nemá cenu chodit dál. I pokud tu problém není, je třeba to stále opakovat, protože když jsou na střelnici ve zbrani náboje, psychika si s námi pohraje – ale čím dokonaleji je tento základ natrénován, tím lépe se to pak zvládá.

Postupné zrychlování není na škodu, ale pozor – pořád nám jde o plynulost pohybu prstu na spoušti a stálost sil, které působí na zbraň (nezatínat svaly předloktí, nehýbat zápěstím).

Zapichování a stahování. Poslední fáze při tasení, těsně před výstřelem. Obě ruce by měly být spojené na zbrani, zbraň by měla být někde u hrudníku, mířit zhruba k terči. Rovnoměrným pohybem „zapichujeme“ zbraň k terči, snažíme se co nejdříve najít mířidla a hned po zapíchnutí mít zbraň připravenou k výstřelu. Opět, začínáme pomalu, plynule. Rychlost přijde s opakováním, je chybou snažit se ji honit od začátku – nejdřív to musí být dobře, potom teprve to může být rychle. Na začátku nám může pomoci laser, kdy vidíme tečku celou dobu během pohybu (i před ním) a vidíme, jestli zbraní nějak nemáváme – časté „rybaření“ (nahazování a podběrák) sem nepatří.

Zbytek tasení. Každý způsob tasení jde rozdělit na několik fází. To, co učíme my, má 4 fáze (od nahmátnutí pistole po zapíchnutí). Každou tuto fázi je dobré trénovat odděleně a až po čase je začít spojovat. Opět platí, že začínáme pomalu a plynule. Získat rychlost je snadnější než odstraňování naučených nedostatků. Samozřejmě, každou fázi děláme celou – pokud je tam úkrok, ukročíme atd.

Nebudeme tu dál rozebírat každý krok, ale co se dá sušením dobře natrénovat? Všechno. Tedy tasení, míření, spouštění, přebíjení (dle toho co střílíte – sportovní, taktické i vynucené), řešení závad, přesuny, přenášení střelby, pohyb se zbraní, změny poloh, kryty, nakonec i právě to čištění schodiště a domu a práce v týmu.

Jak často a jak dlouho sušit? Co nejčastěji a dokud to má přínos. Samozřejmě jiný čas tomu věnuje člověk, který si jde občas pro radost zastřílet na střelnici, a jiný ten, pro kterého je to otázka obživy, práce nebo přežití (vrcholoví sportovní střelci, ozbrojené složky atd.). Pro většinu lidí platí, že když to začne otravovat, je lepší skončit a druhý den zase začít – aby to nepřestalo být zábavné a přínosné. Drtit tři hodiny v kuse jednu věc – na to má málokdo sebekázeň.

Pár slov závěrem.

Bezpečnost je hned na začátku, kam patří při každém tréninku a zacházení se zbraněmi. Proto ji tu nebudeme znova probírat, a raději zopakuji pár základních věcí.

Rychlost – začínat pomalu, ale správně a plynule. Rychlost přijde s opakováním, ale chyby se špatně odstraňují.

Pohyby navíc. Každý pohyb stojí čas, proto nechceme dělat pohyby navíc a marnit jimi čas. Jde něco udělat jednodušeji (ale stejně kvalitně a spolehlivě)? Tak je lepší to dělat tak, piruetky vypadají dobře v krasobruslení, ale mají nějaký přínos (například při skenování), nebo jenom způsobují ztrátu stability?

Přemýšlejte o tom, co trénujete. Je super, že vám to ukázali na kurzu, nebo že to dělali někde ve videu, ale vysvětlili vám také uspokojivě proč se to tak má dělat? Je skutečně až tak přínosné trénovat sestavování zbraně po slepu v plynové masce zakryté igelitkou a v taktických rukavicích? Je skutečně užitečné tasit vždy tak, abych se jednou rukou mohl v letadle zachytit sedadla před sebou pro případ turbulence? Nebo tak, abych mohl slabou rukou odhánět davy? Jistě, většina věcí má nějaký smysl (některé ne). Pokud jsem air marshal v letadlech El Al nebo dělám v ochranné službě, tyto způsoby tasení využiji. Ale jako civilista se zbrojním průkazem kategorie E?